A teď babo raď!

Vždycky mě fascinuje, když mi život předvede situaci, která nádherně odpovídá nějakému ustálenému slovnímu spojení. Takovému, které mám zařazené v kategorii nudných klišé a kterým se raději vyhýbám.

Nechce se mi, ale teda jedem.

Nedávno se odehrála příhoda, která zas naplnila jednu frázi zcela čerstvým obsahem. Během naší zmarněné dovolené plánoval můj milý muž vyrazit s oběma dětmi a skupinou kamarádů na výlet. Mně nebylo úplně nejlíp, tak jsem zůstala doma. Než se však nachystali k odjezdu, připravili svačinky, pitíčka a pláštěnky, padla na něj únava, pochyby o naplánované trase a další iracionální chmury. Na výlet nakonec odjížděl pod společenským tlakem na soudržnost skupiny, dodržení plánu a taky, aby mi dopřál den odpočinku (což bylo od něj milé).

Asi po třech hodinách výletování mi přišla esemeska:

Sofiina volba. Maly hosicek to nedava, usedave place a chce maminku. Z predstavy, ze ostatni opustime a jedeme zpet usedave place ten vetsi. A ted babo rad.“

image_168

Nebyla jsem si v tu chvili jistá, zda závěr esemesky je jen rezignovaný povzdech nebo se opravdu chce nějaká rada či řešení. Uvedené oslovení jsem se rozhodla nebrat si osobně. Já tam nejsem, těžko to můžu posoudit, které z dětských splínů bude jednodušší nechat rozplynout. Ve snaze nasměrovat jeho rozhodnutí směrem, kterým bych se vydala já, jsem napsala:

„A co ti na to rika tva vnitrni zena?“

„Moje vnitrni zena mi rano rikala, abychom nikam nejezdili.“

Jak je to s tou vnitřní ženou?

V tu chvíli mě něco napadlo. Když říkáme: „A teď babo raď,“ je to obvykle v situaci, která je zapeklitá a se kterou si nevíme rady. Taky obvykle nemá jednoduché a uspokojivé řešení. A v ten moment chceme radu po nějaké bábě. Ano, staré ženy bývají obvykle moudré. Nebo alespoň ty, které si představíme, když si nevíme rady. Mají spoustu životních zkušeností, cit pro věci a umějí se rozhodovat intuitivně.

Jenomže intuicí a pocity vládnou i ženy mladší. A nejenom ženy. Každý máme svou vnitřní ženu, své vnitřní vedení, které nám skrz naše pocity naznačuje, jaká cesta je pro nás ta pravá. Někdy na ni dáme a přizpůsobíme situaci, tak abychom byli spokojení.

Někdy ji však necháme umlčet tlakem událostí, společenských pravidel a ohledů na ostatní. Často se to vymstí, věci se zkomplikují a situace je daleko horší, než když k nám vnitřní žena promluvila poprvé. A pak se obracíme na tu starší paní s prosbou: „A teď babo raď.“

Možná je ta volaná bába právě naše vnitřní žena, která chudák stárne pocitem zmaru a starostí o nás, protože jí neposloucháme. Kdybychom na ni dali hned, když se nám ozve, možná by byla svěží a plná energie. A nestárla by tak rychle. A my bychom pak za ní nechodili s větou: „A teď babo raď.“

Ten den pro mě věta „A teď babo raď.“ nabyla zcela nového rozměru a rozhodně mi už nezní tak otřepaně. Nicméně, právě vzhledem k tomu novému obsahu mám pocit, že se stejně budu snažit jejímu použití vyvarovat.

image_162

A abychom dokončili naši příhodu: splíny mladšího hošíčka byly nakonec uspány spolu s ním a po probuzení byl odměněn jízdou na krásném šlapacím traktůrku v zahrádce restaurace, která byla cestou. Vnitřní žena mého muže byla ten den krásně posílena, stejně jako jeho žena, která si ten den báječně odpočinula.

Komentáře