Proč se učit francouzsky

Důvodů proč se učit francouzsky lze pozpochyby vyjmenovat desítky a každý bude dost dobrý. Kdo by nechtěl umět tento nádherný jazyk? Mně se nedávno nabídl jeden, který mě pobavil a zároveň vyvolal lehce mrazivý pocit. Takový, jaký člověk má při prazvláštní souhře okolností, která najednou ukáže známou věc ve zcela novém světle.

Mám přítelkyni v bretaňském městě Rennes (píšu přítelkyni, protože je to paní ve věku mé maminky a slovo kamarádka mi k ní úplně nesedí). V Rennes jsem strávila krásného půl roku v rámci praxe na vysoké škole a právě tato přítelkyně má velkou zásluhu na tom, že ten půlrok byl tak krásný. Nejen, že mi velkoryse nabídla pohodlí svého domova, než jsem se zabydlela jinde, brala mě na výlety po celé Bretani, ale hlavně měla svatou trpělivost s mou francouzštinou. Ta byla v době mého příjezdu do Francie na úrovni naprostého začátečníka. Během mého pobytu se mi podařilo dostat na konverzační úroveň, takže poslední večeře před odjezdem domů mohla vesele proběhnout čistě ve francouzštině. A že jsou večeře s přáteli ve Francii dlouhé a záběr konverzačních témat široký! Byl to úžasný pocit nejen pro mě, ale i pro Marie-Françoise, která mi s učením své čarokrásné mateřštiny velmi a ráda pomáhala.

Nutno přiznat, že má francouzština se od té doby opět vrátila do stavu, v jakém byla, když jsem do Francie přijela. Moje naděje, že pravidelnou korespondencí si jistou úroveň udržím, pomalu ale jistě během pár let pohasla a naše korespondence probíhá bilingválně anglicko-francouzsky v emailech Marie-Françoise (abych tedy alespoň četla) a čistě anglicky v mých odpovědích, neboť čtení je tak to jediné, na co se nyní vzmůžu.

Čas od času si píšeme. Pokud to nevyjde během roku, jistí to leden, kdy si napíšem novoroční přání. Ve Francii je běžné psát si  přání do nového roku až po Vánocích, do konce ledna je to prý úplně v pohodě. Přijde mi to velmi sympatické, ubrat si jednu položku z předvánočního seznamu úkolů, a tento zvyk aplikuji i u jiných přátel.

Letos jsem koncem ledna opět našla v poště milý francouzsko-anglický e-mail. V odpovědi – po tradičním vylíčení našich rodinných poměrů a štěstí – jsem se krátce pochlubila svým novým koníčkem, totiž psaním. Reakce na sebe nedala dlouho čekat. Druhý den byl ve schránce další e-mail, jehož obsah mi v tu chvíli přišel téměř neuvěřitelný.

I Marie-Françoise to označila za velice zábavnou náhodu, neboť i ona se v přibližně stejnou dobu jako já začala věnovat psaní. Následovala několikadenní intenzivní e-mailová výměna, kdy jsme si psaly o naší nové zálibě. Co píšeme, jak píšeme, pro koho, jaké jsou reakce čtenářů a co máme dál za plány.

Rozum mi to rozmlouval, ale zvědavost byla natolik velká, že zastínila racionální úvahu o tom, že na to nemám čas, a já si napsala o dvacetistránkový příběh o medvídkovi v jazyce, kterým momentálně aktivně nevládnu. Vím ale jistě, že mě bude strašně bavit oprašovat všechna ta slova, která mi jsou tak povědomá. Už tolik let si říkám, že by to bylo hezké se do toho zase pustit, a tolik let mám vždy důležitější věci na práci.

A tak jsem moc ráda, že mi život přinesl důvod zapátrat v krabici s nápisem FRANCOUZŠTINA, vytáhnout francouzský slovník a konverzaci a projít si svoje sešítky s poznámkami, abych si mohla vychutnat příběh, který napsal někdo,  kdo je mi blízký a s kým mám, zdá se, společného daleko víc, než jsem doposud tušila.

 

Komentáře